Začala jsem se přidávat do kočičích skupin na Facebooku, na Instragramu neustále sledovat profily chovných stanic a mazlíkářů a už to jelo. Začala se mi v hlavě rodit představa, že přichází čas si splnit sen. Nebylo to, jako jindy, když člověk po něčem touží, občas si na to vzpomene a zasteskne si, že to ještě nemá. Stala se z toho taková moje obsese a já celý odpoledne po škole trávila tím, že jsem projížděla, kde mají jaký koťátka a dojímala se nad příspěvkama lidí, co je opravdu mají doma. To jsem taky ještě netušila, že se mi do cesty připlete alergie, haha. Přece na nahatou kočku nikdo mít alergii nemůže, žejo - to je asi největší lež v celým tématu nahatek. Ale o tom asi samostatně jindy. Každopádně, další měsíce se nic nedělo a já stále ani nebyla ostěhovaná od maminky.Pak jsem si našla přítele, kterýmu jsem se zpočátku ani neodvážila říct, že se mi takový podivný zvířátka líbí. Ale zase jsem byla o krok blíž - odstěhovala jsem se, s ním. A když přišel den D, vytasila jsem se s tím, že prostě musím mít tuhle kočičku. Asi nikdy nezapomenu na jeho výraz, když ji poprvé viděl. Bylo vidět, že mě nechce urazit, ale faaakt se mu nelíbila. Jako většině lidí. Ale hučela jsem do něj tak dlouho, než se do nich nadchnul taky, začal sám projíždět stránky chovatelských stanic po internetu a úplně ho to pohltilo. Teda, "chovatelských stanic"... O tom asi taky až jindy. První impuls byl, že jsme našli inzerát s krásnýma volnýma koťátkama za rozumnou cenu kousek od místa, kde jsme bydleli. V tu chvíli nás samozřejmě osvítilo světlo naděje a falešnýho osudu, že to je asi znamení a že do toho půjdem. Já během dvou dnů sehnala všechno vybavení, co by bylo potřeba, od záchůdku až po šampon na mytí těch nahatých prdelek.

Budeme mít kočičku?

V tu chvíli konečně v mým mozku něco sepnulo a křičelo to na mě, ať se rychle vzpamatuju, že tady prostě něco není v pořádku. Řešení celý situace jsme nechali na druhý den ráno, jenže to jsme nevěděli, co nás čeká v noci. 

Jak jsme se málem nedožili rána

Spali jsme dohromady asi dvě hodiny, protože Venoušovi opuchl krk tak, že skoro nemohl dýchat a mně se objevily ložiska ekzému, co už jsem o nich ani nevěděla, že je mám. Oba jsme se mohli usvědit a nic nepomáhalo. Prášky na akutní a okamžitý zklidnění alergie nezabraly ani jednomu a všechno prostě bylo čím dál horší. Když nastal čas si o tom ráno promluvit, oba jsme věděli, že tohle není v pořádku.
Jenže každá mince má dvě strany - nechat si kočku, která je na tom zdravotně tak, že bychom do ní narvali tisíce a stejně by nám nejspíš umřela a pak se roky trápit? Nebo se obrátit na majitelku s dotazem, co to má znamenat a jak vzniklou situaci řešit?

Jak se pozná (ne)správný chovatel

Paní "chovatelka" nedřív dělala mrtvýho brouka, ale na desátou sms konečně zareagovala, že jestli se nám něco nelíbí, kočku můžeme vrátit, že by na ní byl další zájemce. Dotazy ohledně zdravotního stavu nám zůstaly nezodpovězeny.
Když se teď zpětně ohlédnu, bylo to strašně sobecký a vůči kočičce nefér, přece nemohla za to, že její majitelka jí nedokázala dát potřebnou péči. Jenže ze strachu, že jí to nebudeme moct dát ani my a svojí neznalostí bychom jí mohli ublížit ještě víc, jsme to prostě vzdali. Asi chápete, bylo to asi jako kdyby vám přišlo oznámení o tom, že jste vyhráli Sportku, vy byste byli nejšťastnější na světě a pak by se zjistilo, že došlo k chybě a vyhrál to soused. Prostě jsem měla v tu chvíli pocit, že se mi zhroutil celej svět a zároveň jsem věděla, že jsme udělali to nejlepší rozhodnutí. Je mi jasný, že někdo na to může nahlížet tak, že jsme srabi a kočičku jsme tím odsoudili k hroznýmu konci, ale vím, že sami bychom to nezvládli líp. Samozřejmě, měli jsme to vědět dávno před tím, než jsme si ji pořizovali, že veterinární úkony něco stojí a nikdy prostě nevíte, jak moc zdravý to kotě bude. Tím spíš bych řekla, že to, co sem píšu o koťatech z množíren nejsou jen kecy vyčtený někde z internetu, ale osobní zkušenosti. A že nechci ani nikoho urazit, nebo se ho dotknout, proto, že se jednou špatně rozhodl. Sama jsem to udělala a je třeba si přiznat, že jsme prostě jenom lidi. Ale právě proto bych ráda, aby se tyhle řádky dostaly ke spoustě lidí a trochu vnesli světlo na věci, o kterých se moc nemluví.
Tímhle bych chtěla apelovat na lidi, co se třeba chystají si kočičku pořídit, nebo vlastně jakýkoli jiný zvíře - PROMYSLETE SI DOPŘEDU, kolik máte finančních prostředků a jestli v případě potřeby budete schopný kočičce zajistit například operaci za 10 000,- nebo pravidelné testování nemocí, třeba za 2 000,-. Nemluvě o odčervování, očkování, hygienických potřebách a v neposlední řadě KVALITNÍM krmivu! Jestli bych něco doporučila opravdu nejvíc, je to nutnost zamyslet se. Prostě si sednout, zvážit v klidu všechny možný scénáře a vaši schopnost se s nima vypořádat. My jsme byli taky zaslepení radostí z představy nového koťátka, ještě za tak "málo" peněz, jenže jsme úplně nedomysleli, kolik bychom museli mít v záloze na veterinu, kdyby se něco stalo, protože NÁM SE TO PŘECE STÁT NEMŮŽE. Není to pravda, stát se to může úplně každému.
Stejně, jako můžete dostat zdravé koťátko, které bude mít maximálně průjem po změně granulí, může se stát, že dostanete koťátko, kterému se třeba časem projeví HCM, nebo jiná nemoc a to prostě není záležitost pár stovek, nemluvě o tom, že budete nešťastný sledovat, jako vám váš miláček umírá pod rukama. Pochopitelně, nejlepší způsob, jak eliminovat tyhle možnosti, je pečlivý výběr chovné stanice a hlavně chovatele, který vám bude nápomocný vždy, když to bude potřeba. Věřte mi, že když si rozumíte s chovatelem, máte napůl vyhráno. 
Takže takový ponaučení ode mě pro vás - 

- NIKDY si nepořizujte kotě bez průkazu původu, důvodů je spousta, rozepíšu je v samostatném příspěvku. 
- Co určitě doporučuju, nepořizujte kotě bez návštěvy předem. Pokud to uspěcháte, nebudete se znát s chovatelem, nebudete mít příležitost se pořádně oťukat s kočičkou a vůbec vlastně vybrat tu správnou. Nepoznáte ani její přirozený prostředí, ve kterým žije. 
Vždycky se zaměřte na to, jak se vámi vybrané kotě projevuje mezi sourozenci - snadno se tak dá odhadnout povaha kočičky. Obecně je známo, že je dobré si vybírat ty průbojnější typy, co za vámi v momentě, kdy otevřete dveře hned přiběhnout a vždy jsou první u misky. Ale je to čistě na vašich preferencích a sympatiích. Musí to být láska na první pohled. ☺

Jak je to teď?

Osud? Nejspíš. 

Takhle papulka nás oba okouzlila tak, že jsme se rozhodli okamžitě jednat. Já jsem se přes inzerát spojila s paní Zdenkou Levovou, která se mě zeptala na pár otázek s tím, že kontakt předá paní Kynclové jakožto majitelce a ta si poté ze zájemců vybere, komu kočičku svěří. Udělalo mi radost už jen to, že ji nechce svěřit jen tak někomu, ale že si s výběrem dává záležet. 
Přirozeně mě zajímalo, z jakého důvodu pětiletou kočičku dává k adopci a mile mě překvapila otevřenost paní majitelky. El je prostě stresař, nezvládá vyhrocené situace a není zkrátka týmový hráč, potřebuje být sama. Opravdu jsem měla pocit, že jí davají pryč neradi. Což se mi nejvíce potvrdilo na první návštěvě, kdy nás přivítala maminka p. Kynclové u nich doma. Ta atmosféra, co měli doma byla úplně jiná, než když jsme se byli podívat na Leiu. Tady byla opravdu cítit láska, po kuchyni pobíhalo pár nahatých prdelek plných života a byl to vážně krásný pohled. Když jsme se pak byli podívat na El, oddělenou v pokoji a zahrabanou v tunelu z pěřin, byla to ta osudná láska na první pohled. Ačkoli je stresař, jak už jsem se zmínila a měli jsme strach, jak si na sebe budeme zvykat, za malou chvíli si nás přiběhla očichat a nechala se i pohladit. Několik hodin jsme pak seděli a povídali si, abychom se poznali a my se dozvěděli všechno potřebné. 
Netrvalo dlouho a mě popadla nákupní horečka - snažila jsem se všechno vybrat tak, aby u nás byla co nejspokojenější, takže jsem se vrhla na nákupy. Ve stručnosti - záchod, stelivo, granulky, maso, misky, vitamínové pasty, dobrůtky, deky, ručník, přepravka, kokosový olej, sprchový gel, fontánka, pár hraček a vlhčené ubrousky. ☺ Škrabadlo jsme postavili její vlastní a vložili do něj všechnu tu lásku, co jsme zatím nemohli dát jí, když u nás nebyla. https://googleb64702d754c65530.html

Uplynulo pár dní a my jsme celí natěšení a zároveň plni obav vyjeli směrem Lysá nad Labem. Do cestovní přepravky se jí moc nechtělo, ale hodinovou cestu zvládla na jedničku s hvězdičkou bez pláče a poblinkané bedýnky. ☺ 
Doma se zabydlela téměř okamžitě a pak už nezbylo nic, než sledovat, jak je každým dnem otevřenější a důvěřivnější. Z počátku při každém cvaknutí dveří nadskočila a zavrtala se do peřiny, ale během týdne byly všechny tyhle ostychy pryč a z El se stala královna naší domácnosti. Mazlivka to byla od prvního dne, jen vyšla z bedýnky a nakráčela si to k nám do náruče. K dnešnímu dni, tedy 28.6.2019, stále pozoruju změny v jejím chování. K lepšímu samozřejmě. Když přijde návštěva, kolikrát se nestačím divit, když je v tu ránu u cizího člověka na klíně, dokonce, pokud u nás občas někdo spí, normálně spokojeně chrápe s ním... Takže opravdu, čas mnohdy leccos vyřeší. A samozřejmě spousta lásky, je to naše prdelka a oba jí dáváme co můžeme.